Tak už je to konečně tady, čeká nás krásných 1000 kilometrů se psím spřežením, které chceme ujet po finských skútrových cestách od polárního kruhu na nejsevernější místo Finska a zpět. Je 7. 3. 2005, vše je sbaleno. Honza Teichman a Honza Čapek alias Indián naložili každý po osmi psech, já svých šest a můžeme vyrazit směr sever. Podle zkušeností, osobních i předchozích výprav, odhadujeme délku cesty přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, někam před Finské Ivalo, na tři a půl dne. Při přejezdu hranic – a není jich málo - si naplno uvědomujeme výhody vstupu do EU nejen naší, ale i všech tranzitních zemí. Do estonského Tallinu na trajekt přijíždíme druhý den pozdě v noci a v přístavu zjišťujeme první informace. V této části světa byla donedávna, tak jako u nás, hlavním světovým jazykem ruština, což byla pro nás, lingvistické analfabety, příležitost rozpomenout se na školní léta a zkusit si „pagavariť“. To šlo nejlépe Honzovi, až jsme na něj s Indiánem zůstali civět, kde se to v něm bere. Vzal to za své a po pár desítkách minut měl první kolo vyjednávání o ceně naší přepravy přes finský záliv za sebou. Po noci v autě na plácku za přístavem, jsme po druhém kole vyjednávání zakoupili lodní lístky za 3000 Kč na trajekt odplouvající v 18:00. Na trajektu i hranicích proběhlo všechno hladce jako vše do teď a po 4 hodinách plavby jsme mohli pokračovat v jízdě, tentokrát Finskem.
  Silnice ve Finsku (alespoň ty hlavní) jsou perfektní. Nejen, že jsou bez děr a jiných záludností, na které jsme zvyklí od nás, ale hlavně jsou úplně holé bez jediného zbytku sněhu či zmrazku. Za dobu pobytu ve Finsku se nám nepodařilo zjistit technologii, jakou toho jsou schopni docílit, ale solí, jakou známe od nás, to určitě není. I přesto jezdí po Finsku severně od polárního kruhu 99% aut s pneumatikami opatřenými hřeby.
  Poté, co jsme začali podrobněji studovat náš plán trasy a uvědomili si, že na 1000 kilometrů bez zásobovacího checkpointu potřebujeme naložit na saně něco okolo 250 kg, což je zvláště pro šest psů přece jen dost. Pozměnili jsme tedy místo startu našeho putování zhruba doprostřed trasy - Saariselky, odkud vyrazíme nejprve na jih směr polární kruh a zpět a po krátké pauze na sever, směr Nuorgam a zpět. Odpoledne parkujeme v Saariselce vedle auta s obřím přepravákem na psy odkud vyrážejí turisté v doprovodu finských musherů na krátké vyjížďky. Balíme vše potřebné na 500-ti kilometrový trail do saní a máme problémy s nimi pohnout, no uvidíme, jak si s nimi ráno poradí psi.
  11.3. ráno odrážíme v krásném mrazivém, ale slunečném počasí, jen tak ve větrovkách, od auta. Po pár kilometrech je nám jasné, že péřovky a outdoorové kalhoty od firmy Humi budou k nezaplacení a rychle využíváme jejich pohostinnosti. Psi, po třech dnech co se nudili v přepraváku, nasadili na přemrzlém sněhu svižné tempo a tak v poledne, kdy má slunce největší sílu a opírá se jim naplno do kožichů, děláme pauzu. Náš dvorní kuchař a zásobovač Honza Teichman ihned vytahuje vařič, pánev a špek (nabalil nám ho sebou přes 20 kilo) a připravuje vydatný oběd s tím, že přece na tomhle zájezdu nebudeme hladovět. Odpoledne se, po překvapivě kopcovitém a krajinou zajímavém dopoledni, dostáváme do klasicky placatého a po čase až fádního finského terénu, kde je čas se utábořit. Odbočujeme ze skútrovky a po pár stech metrech vybíráme naše první tábořiště, kde vyvazujeme stakeauty, stavíme stan a rozpalujeme vařič v očekávání, co nám zas Honza připraví dobrého. Vařič má sice výkon 2200 W, ale vytvořit na něm, po uvaření večeře a nezbytného kafíčka, v mlékový konvi, 25 litrů teplé vody ze sněhu, abychom mohli nakrmit psy, trvá neskutečně dlouho. Pro příště je jasný, že musíme rozdělat oheň, to bude teprve táboření. Po západu slunce se poměrně výrazně ochlazuje a tak se chystáme jít spát. Kouknu na psy s tím, že si některé vyvolence vezmu do stanu, ale když je vidím, jak všichni leží stočeni v klubíčkách a spí, nechávám je tak. Do stanu a spacáků zalézáme poměrně brzo - v „telce“ stejně dneska nic nedávaj. Ráno na teploměru, který s sebou máme kvůli záznamům pro Purinu, která nám dodala granule pro psy, zjišťujeme, že je -33°C. V klidu balíme a vracíme se na skútrovku. Po pár kilometrech přejíždíme asfalt poměrně frekventované státovky, před kterou je problém, s čerstvě odpočinutými psy, zastavit, aby se člověk rozhlédl. V polední pauze si opět užíváme tepla slunečních paprsků a vysmaženého špeku. Po několika dalších hodinách odbočujeme hledat místo pro tábořiště, tentokrát podle koncentrace souší na táborák. Vyvazujeme psy, stavíme stan a rozděláváme oheň. Vaření i příprava vody pro psy jde jak po másle a oheň je i důvodem proč nejít spát tak brzo. Tentokrát bereme na noc do stanu šest psů a stan, který se mně doma zdál extrémně velký, je teď docela těsný. V noci mě ani po dlouhém přemlouvání nenechává na pokoji malá potřeba a tak musím ze stanu na čerstvý vzduch. Tam se mě plní další ze životních snů, a to vidět v celé své kráse polární záři, která je roztažená po celé ohvězdičkované obloze. Kochání o mnoho nepřekročilo dobu vykonávání potřeby, protože jen tak, ve spodkách a bez péřovky, bylo opravdu dosti krušno a omrzliny k mých životním snům nepatřily. Ráno je -36°C. Opět roztápíme oheň, vaříme snídani a připravujeme vodu pro psy, balíme a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Asi po hodině jízdy přijíždíme k sobí ohradě, přes kterou vede dřevěný mostek, který je, díky dvaceticentimetrovým mezerám mezi úzkými prkny, pro soby nepřekonatelný. Než si toho všimnu, vjíždím na mostek a už vidím, jak leaderům propadávají tlapy skrz mezery. Je to hrozný pohled, jak psi v těch mezerách plavou, ale už jsme v půlce, tak mostek přejíždím. Odnesl to můj leader Jack. Zlomil si dráp a kulhá tak, že ho budu muset po dva následující dny vozit v saních. Dnes jsme se utábořili na břehu nevelkého jezera, rozdělali oheň a rozhodli se, že nebudeme stavět stan a vyspíme se pod širákem. Abychom psům s kratší srstí usnadnili odpočinek, dali jsme jim k dispozici kromě oblečků - které měli každou noc všichni – i saně. Aby si na ně psi mohli lehnout, celé jsme je museli vystěhovat. V noci nám nebylo nejtepleji, ale i tak nás teplota, kterou jsem přečetl ráno v 8:00 na teploměru, překvapila, bylo -38°C. Honza nám vyprávěl, že když šel kolem šesté ranní k jezeru pro dřevo, zadýchal se tak, že mu málem zamrzly plíce a už se skoro nedostal zpátky. Ještě dva dny jízdy a jeden nocleh pod širým nebem a přejíždíme severní polární kruh směrem na jih k jezeru Olkkajärvi, na jehož břehu stojí lavu (otevřený přístřešek s ohništěm), kde celkem pohodlně přežíváme další noc. Máme za sebou prvních přibližně 300 kilometrů a otáčíme směr sever. Někteří psi mají problémy s tlapkami. Mají odřené polštářky, takže jim musíme obouvat botičky, což mírně zdržuje naše ranní starty na trail. Dnes jsme jeli v kuse přes 8 hodin. Při naší průměrné rychlosti 12 km/h to dělá něco kolem 90 km na den. A co že nás tak hnalo vpřed? No přece hospoda, ke které jsme si zajeli 3 kilometry od trasy skútrovky. Spřežení jsme zaparkovali hned za ní a šli až do zavíračky akumulovat teplo. Při pár pivech a kafíčkách to šlo velice dobře, takže jsme ani nepotřebovali stavět stan a přespali opět pod širákem, aniž by to na nás zanechalo nějaké stopy, bylo totiž pouhých -17°C. Psi ztrácejí poslední zbytky temperamentu, který v nich ještě doteď zůstal. Po ránu jim dáváme něco málo granulí a hovězího loje s vodou. Hlavní dávku žrádla (1/2 kg granulí a lůj) dostali večer po jízdě. Vyrážíme na další dlouhou etapu, chceme totiž dojet až k Sodankyle a přespat v přístřešku, který jsme si vyhlídli už cestou na jih. Trvá to opět něco okolo 8 hodin než se tam dostaneme a myslím, že toho máme všichni plný zuby. Honza si prožívá chřipkovou krizi. Přes noc už tolik nemrzne, tak s Indiánem chytáme slinu na rum, který už konečně nezamrzá a dochází i na zpěv. Další den dojíždíme ke grilovacímu altánku, z kterého se dá krásně kochat okolní krajinou, ale my na to nemáme ani pomyšlení. Je tady dost větrno, takže chvíli pochybujeme, že je to dobré místo na přečkání do druhého dne, ale lidská vynalézavost opět slaví úspěch. Kluci rozbalují stan a natahují ho přes otevřenou část altánu. Bohužel je altán otevřený z větší časti než stačí stan zakrýt a tak musejí přijít k užitku i prázdné pytle od granulí. A hned je uvnitř krásně teplo a útulno. Psům jsme vykopali záhrab a po nakrmení vypadají taky spokojeně. Po dalších dvou dnech dojíždíme zpět k autu a myslím, že jsme všichni - včetně psů - rádi, že budeme moct využít jeho skromného komfortu. Po pár hodinách si všímáme, že opodál na parkovišti stojí Český autobus Vaski sport, a tak využíváme jejich pohostinnosti a jim dostupných civilizačních vymožeností. Moc dík. Po dvou dnech relaxování a příprav na druhou etapu našeho putování, se přesunujeme do 25 km vzdáleného Ivala, odkud chceme vyrazit přes jezero Inari do Nuorgamu na nejsevernější výspu Finska.
  Balíme o poznání víc v pohodě než na jižní část trailu, zkušenější o to, co jsme v první etapě opravdu potřebovali. Vyrážíme od auta a po zamrzlé řece Ivalo, kroutící se ve finské rovině, směřujeme na jezero Inari. Na jednom z jeho ostrovů máme v mapě vyhlídnutý srub, v kterém chceme přespat, čehož se nám s odpočinutými psy daří v pohodě dosáhnout. Užíváme si komfortu srubu, tj. kamen, paland, stolu, lavic, a ani do budoucna se nehodláme tohoto, pro nás nevídaného pohodlíčka, pokud to bude jen trochu možné, vzdát. Na další dny plánujeme dojezd k dalším srubům, které se zde na severu, narozdíl od jižní části trailu, vyskytují v hojné míře. Značně se oteplilo a rtuť teploměru se přes den pohybuje jen mírně pod nulou a ani v noci o mnoho neklesá. Doufáme jen, že nepřijde ještě větší obleva, která by nám zkomplikovala cestu po rozmrzajícím ledu jezera. Po dalším dni jízdy po nedozírné, zatím zamrzlé jezerní ploše, přespáváme v dalším srubu. Tuto noc nám zpestřuje dvojice laponských rybářů s doprovodem manželky jednoho z nich. Už víme proč jsou domorodci schopni odolávat tak krutým povětrnostním podmínkám. Předem upozorňuji, že pro našince je tento recept bez dlouhodobějšího tréninku, až nebezpečný. Tento recept spočívá v akumulaci tepla. V praxi to probíhá asi tak: 1.příprava dostatečného množství dřeva na intenzivní topení po celou noc. 2.utěsnění všech otvorů, kudy by mohlo teplo utíkat. 3.už jen pravidelně po dvou hodinách futrovat kamna. Tato procedura nás přiváděla k šílenství. Byli jsme zmordovaní daleko více než po celodenní jízdě se spřežením. Honza předstíral zánět močových cest a snažil se neustálým pendlováním ven na záchod a zpět snížit teplotu ve srubu pod 40°C. Bohužel to ale neušlo pozornosti Laponce topiče, že Honza statečně, aby zachránil sebe a nás, své kamarády, jako by omylem nedovřel dveře. Okamžitě přestal chrápat a běžel s pochopením, že to se někdy stane, dveře opět utěsnit, přičemž cestou zpět k lůžku nezapomněl přihodit do kamen nějaké to polínko. Na Indiána zbyla už jen postel v patře a tak měl zážitek o nějaký ten stupeň Celsia intenzivnější a úplně nahý, lapajíc po dechu, se zmohl jen na vydlubování výplně mezi trámy srubu, neboť za ní cítil kyslík. Já, těsně po ulehnutí zahlédl, že Laponka leze do spacáku ve všem, co měla doposud na sobě a s obdivem k jejímu krásnému a jistě teplému svetru ze sobí vlny, rezignoval na jakýkoliv odpor. K ránu okolo čtvrté to už Honza nevydržel a několika jadrnými, dosti nahlas řečenými výrazy, upozornil na naší nespokojenost s teplotou ve srubu. Ač byli řečeny v češtině, bylo jim Laponkou porozuměno a byly přeloženy (nevím jestli doslovně) směrem k Laponci topičovi, který zrovna přikládal, a který v odpověď prásknul dvířky od kamen a šel do hajan. Od teď nám znepříjemňoval noc už jen svým příšerným chrápáním, které opravdu stojí za zmínku.
  Po této vysilující noci putujeme dál k severu. Po několika kilometrech, po opuštění jezera, se ráz krajiny výrazně mění. Vjíždíme do opravdové polární tundry, která je zpestřena i mírně zvlněnou krajinou s opravdovými kopci. Je to vítaná změna a dodává nám novou energii, které se nám už, s přibývajícími kilometry, nedostává. Je tady výrazně míň sněhu, z kterého leze tráva a sem tam chytneme i kámen. Krajina je to opravdu drsná a při pohledu na ní se zase o něco blíž dokážeme vžít do pocitů opravdových polárních badatelů a ještě víc nám přijde neuvěřitelná jejich odvaha. Jaké to asi muselo být s jejich předpotopním vybavením třeba za řádění blizzardu? Nám naštěstí počasí přeje a až na černé mraky, ženoucích se od jihovýchodu, z kterých ale naštěstí nic nebude, a trochu silnějšího větru bez mrazu, je to v pohodě. Najednou psi výrazně zrychlí a po chvílí nám přebíhá přes cestu stádo sobů. Po dalších kilometrech přejíždíme jezero Pulmankijärvi a přibližujeme se na 200 metrů k norsko-finské hranici, vedoucí jezerem. Po několika kilometrech vjíždíme branou, vytvořenou ze dvou rybářských člunů, do městečka Nuorgam. Necháváme vydechnout psy a spěcháme si koupit pivo, abychom mohli dobytí nejsevernějšího místa Finska řádně zapít. Po vychutnání „vítězství“ vyrážíme, tentokrát už definitivně, jižním směrem. Dojíždíme ke kútě (srub s otevřeným ohništěm – zkrátka dřevěné tee-pee), kde přespíme. Dnes jsou po vydatné večeři na jídelníčku palačinky, jejichž přípravy se ujal Indián. Pro náročnost úkolu a nemožnost udržení tvaru palačinek chlapci litují, že nevzali teflonovou pánev. Na zpáteční cestě se už začala projevovat nastupující obleva a s ní přicházející jaro. Jedno z jezírek už bylo obzvlášť roztáté a jeho čistý led pokrývala vrstva vody, do které se psům moc nechtělo. Nakonec se ale po prvotním zaváhání Honzovi psi nenechali dlouho přemlouvat a hupsli ze břehu na ledovou plochu. Nám s Indiánem se naskytnul možná jako prvním na světě pohled na smyk psího spřežení, zakončený elegantními hodinami. Na to, že byly provedeny s osmispřežením, opravdu slušný. Přes jezero Inari tentokrát jedeme po severozápadní straně a dojíždíme do města Inari, kde na kraji jezera necháváme odpočívat psy a jdeme cournout do města. Tady se opět setkáváme s autobusem Vaski sport a opět využíváme jeho pohostinnosti. Náš odjezd z Inari neušel pozornosti a stala se z něj show, při které se spřežení omotala okolo nohou nepozorných diváků. Poslední noc na trailu trávíme v malinké sauně vedle, finskými běžkaři obsazené, kúty. Drobně prší a já se při návratu z jezera, s konví plnou vody, propadám po kolena do vody. Je nejvyšší čas náš trail ukončit. Finiš je zdrcující i přesto, že bednu máme jistou všichni. Zlato je jen jedno. Psi už vycítili, že se vracejí do pohodlí přepraváku a není potřeba je k svižnějšímu tempu ani moc přemlouvat. Ve čtvrtek 31.3. unavení, špinaví ale šťastní dorážíme k autu a gratulujeme sobě a psům k výkonu. Tisíc kilometrů se psími spřeženími je za námi a teď už nás čekají jen kilometry za volantem. Balíme a okamžitě vyrážíme na cestu, abychom byli doma už na sobotní oběd.
  Všem, kdo nám pomohl naše smělé plány realizovat, moc dík.