Šediváčkův long 333 očima Radka Havrdy:

  Upozornění webmastera: Před přečtením tohoto článku upozorňuji, že se jedná o subjektivní názor Radka Havrdy na jeho účast v závodě, nikoli objektivní zpravodajství ze závodu. V žádném případě není proti nikomu namířen a je ho nutno brát s nadhledem. Doporučuji přečíst si diskuzi, která se po zveřejnění článku rozjela na stránkách www.mushing.cz.

 
  Po velkých obavách, zda na to já a moji psi mají, jsem přeci jenom na toho dlouhýho Šediváka vyrazil. Opět jsem byl nepozorný a do Deštného přijíždím až na konec mašeráku. A už je tu večer a blíží se start noční etapy, který má být se vším všudy, tedy s diváky s pochodněmi a s naším efektním sjezdem po sjezdovce na místo startu. Při nájezdu na sjezdovku ztrácím stopu trailu a najíždím o sjezdovku vedle, čímž zajišťuji pro Honzu Teichmana vedení ve skoku se psím spřežením na můstku K10 v kategorii nad osm psů, neboť se za mnou v domnění, že vím kam jedu, vydal. Pak už jenom průjezd metr širokým kordónem ječících diváků (psi vůbec nechápali co se děje, tohle jsme v nočních Krkonoších netrénovali) a hurá na trať. Po 300 metrech je tuSkupinka zepředu první předjíždění a zároveň první pokousání. Holandský závodník nezvládá svou smečku 10 SH, což už přede mnou pocítil i Sumec a za mnou pocítí i Teichmič. Opravdu se těším, až se po obrátce v Olešnici budeme potkávat v protisměru. A už je to tady, holandští SH si opět kousli a aby toho nebylo málo, o pár set metrů dál nám ještě přibyly kousance německé, ale to už se moji leadři tak báli, že nechtěli dál, a jak je známo před cizím psem nesmíš dát znát strach, takže si za to už mohli skoro sami. Od této chvíle, jak moji leadři viděli proti sobě svítit čelovku, okamžitě zabrzdili, že dál nejdou, že to tam kouše. A tak to i vypadalo před každou kontrolou, když si na nás posvítili, vždycky jsem musel všechny poprosit, aby zhasli, jinak bych se dál nedostal. To už jsme byli v čele pelotónu a štrádovali si to nočníma Orličkama pěkně podle značek skrz závěje a mlhu, že jsem si kolikrát ani nebyl jistej, jestli jedu správně. Vše dobře dopadlo, nikde jsem špatně neodbočil a už tu byl cíl a přivítání od posilněných midařů. Co já si vyslechl od Vaška Němce, že jak to, že ňákej Havrda, kterýho vůbec nezná, tady může bejt první a kudy jsem to vlastně jel. Nakonec mě přeci jenom polichotil, že naučit psy nastupovat do vrtulníku, kterým jsem prý letěl, taky není žádná sranda.
  Další etapa byla ještě náročnější, neboť foukal takový vítr, že jsme museli zůstat celý den a noc v hospodě. Sumec konstatoval, že bejt takovýhle dvě etapy za sebou, tak ten závod snad vzdá.
  Ve čtvrtek se vítr utišil a tak se pořadatelům podařilo trať z větší části upravit do sjízdné podoby. Jeli jsme to bez návštěvy Olešnice a prvního tobogánu, zato závěrečný 19 km pytel jsme jeli dvakrát. Asi na 15 km mě začal kulhat zadák Butch (už po noční etapě trošku pokulhával, ale po dni odpočinku a venčení na volno, kdy lítal jak Jura, jsem to s ním přeci jenom zkusil). V klesání ho nakládám do vaku, čeká ho tam 50 km projížďka.Skupinka zepředu Zbývajících 5 psů nás teď musí táhnout na saních dva. U Rampušáka najíždíme podruhé do 19 km pytle a napojujeme se těsně před Uweho s 10 GP, který nás loni pokousal na Ledovce (nebudeme nakonec divný my, že do nás všichni koušou?) ani jsem si nestihl dát rum. Tady už byla trať od projezdivších spřežení pěkně ušlapaná, a tak to frčelo líp než v kole prvním, jen ty leadři byli spálený a báli se předjíždět, nezbylo než je před prvním předjížděním vyměnit -nebo aspoň jednoho- a tak přešel dopředu mazák Gas, s nímž jsme ztratili rychlost, ale získali jistotu. A netrvalo dlouho a byl tu opět vytoužený cíl. Opět jsem byl nepozorný a místo abych Butche nechal na kontrole, kde bylo možný psy odložit, povozil jsem ho po celé trati.
  Na pátek nám pořadatelé připravili 86 km s tím, že trať je jako mlat. Nevím jaká je u nich představa mlatu, ale v první třetině jsem nic, toto názvosloví připomínající, nepotkal, snad dál už by se to vzdáleně, s notnou dávkou fantazie, tak nazvat dalo. Jsem totiž rozmazlen nočními Krkonošemi, kde ,kromě období sněhových kalamit, válcují běžecké magistrály dvakrát denně rolby. 333 startovaly opět první, takže vše probíhalo bez problémů až do připojení k trati midařů (po výletě do Olešnice a zpět a druhém průjezdu 19 km pytle). To opět nastalo problematické předjíždění na úzké trati. Faktem je, že holandský závodník se svou smečkou nás ani jednou ve dne nepokousal. Mnozí před předjetím předvedli úžasné sportovní kousky, kterým jsem, ač makajíc a pedálujíc celou cestu, nebyl schopen konkurovat. Přestože v jiné kategorii (chráněné pro psy s PP) na jiné délce trati byli schopni hlavně zahraniční musheři změnit se z eskymáka, poklidně stojícího na saních, při zahlédnutí nás ve zpětném zrcátku, v plochodrážního atleta s pěnou u huby. A hurá jsme v cíli.
  Sobota, poslední den závodu, byla pro krátký i dlouhý Šedivák stejná a to 51 km. Počasí bylo ideální. Už jsem věděl, že to s psiskama dáme a tak jsem je začal v druhé půlce pobízet a z kopce jim přestal brzdit (předchozí etapy jsem se je snažil držet v klusu i z kopce - co z kopce neubrzdíš to do kopce nevyběhneš - a s tím pobízením jsem byl taky opatrný). Psi letěli jako blázni, aniž by na nich bylo znát předchozích 216 km. K mému překvapení nás nikdo z midařů nedojel a v cíli jsme byli první. Musím říct, že výkon v téhle poslední etapě mě asi nejvíc potěšil, neboť nás z midařů, ač měli v nohách a tlapkách o 106 km míň, dokázal zajet jen Merhaut, Miky a už mimo soutěž Pfajfka.
  Díky pořadatelům za parádní závod a panu Samohýlovi za věcné ceny.
 
Na stupních vítězů
Všichni tři účastníci ProPlan trailu na stupních vítězů