Po velmi chudé snídani se v 7:00 vydala celá „konvoá“ na start první etapy.
Už podle itineráře bylo jasné, že nastoupat 3500m na 62 km nebude žádný med. Po předchozím sněžení bylo navíc nutné z důvodů lavinového nebezpečí upravit v některých místech trať tak, že se pro sjezdy využívaly sjezdovky, což je pro psy velmi náročné zejména na ramena a přední nohy.
Po ranním musher meetingu a nezbytných přípravách povinné výbavy vyrazila spřežení do mlhy vstříc náročné trati. My handleři jsme měli při obědě možnost sledovat pohyb závodníků na trati dík GPS systému, který zaznamenává v mapě, kde se který tým nachází. Po cca 1,5 hodině jel na trati první Miloš následován španělem Salvou, za kterým jela trojice čechů. Jirka a Radek právě předjížděli Mikyho. Podle rozmístění zbytku pole vypadal i Mikyho výkon jako velmi dobrý a většině soupeřů ujížděl.
S pocitem, že si všichni naši kluci vedou dobře jsme se vydali na cestu do cílového lyžařského střediska Flane. Po zaparkování aut jsme měli velký problém nají prostor cíle. Cca 500m od auta jsme našli pořadatele, kteří stavěli prostor dojezdu. Na naše dotazy ohledně očekávaného dojezdu prvního závodníka nám odpověděli, že závodníci jsou zhruba 45 minut před plánovaným časem. Vyrazili jsme si projít koridor, kterým povedeme týmy z cíle k autu a na začátku parkoviště jsme se rozdělili. Dan šel na dojezd pro případ, že by Radek dojel neočekávaně dříve a já jsem zaběhl do auta pro foťák a rozlišovací handlerské vesty zvané „peří“. Když jsem vybíhal od auta zpátky na dojezd už mi pořadatel hlásil, že Miloš právě dojel do cíle. Vyběhl jsem tedy zpět k cíli doufaje, že stihnu Radka na dojezdu aspoň vyfotit, ale na druhou stranu doufaje, že byl radek tak rychlý, že už bude v cíli a na Miloše získá nějaký čas. Druhá naděje se ukázala jako správná a Radek s Danem už společně dojížděli se spřežením spokojených psů k autu.
Na parkovišti nám Radek vyrávěl o nesmírné náročnosti trati. Takové kopce, tak prudké a tolik najednou, ještě nikdy nejel . Nahoře v horách spřežení křižovala sjezdovky za plného nedělního provozu, kdy přes davy lyžařů nebylo vidět značení trati kudy psy vést. Některé rodinky postávaly přímo ve trati bez toho, aby je napadlo se alespoň pokusit udělat kousek prosoru projíždějícím spřežením.
Jak dojížděli další naši kluci, tak se navzájem museli podělit o své zážitky. Miky popisoval sněhový tobogán, do které vjel nepřipraven bez připravených brzd a dečky, uklouzl a celý asi 500m úsek projel po kolenou doufje že to přeci musí skončit. Radek vykládal, jak za tímto tobogánem vyjel z lesa a s celým spřežením zapadl v hlubokém sněhu a katapultoval se ze saní do závěje. Jirka stejnou pasáž nazval freeride se psama.
Největší potíže z našich kluků měl v etapě Jirka. Musel nakládat jednoho z největších svých psů, který psychicky nezvládl náročnost trati a v saních ho musel vézt přes největší stoupání.
Radek, Miloš i Miky byli s výkony spokojeni.
